Fotbaloví rozhodčí Moravskoslezského kraje

Úvaha - zvýšit odměny rozhodčím

Autor: Josef Myslín


S činností fotbalového rozhodčího jsem začal na přelomu milénia, v roce 2000, jako sedmnáctiletý student. Začínal jsem pochopitelně u žáčků, za které se tenkrát platilo bratru celých padesát korun. A protože jsem neměl auto, znamenaly pro mne některé štace celodenní výlet, kde necelé dvě hodiny fotbalu byly doplněny mnoha hodinami čekání na zastávkách a stání v autobusech. A když jsem si dal nějaké to jídlo, tak jsem byl dokonce v mínusu. Ale nevadilo mi to, poněvadž jsem činnost rozhodčího bral jako koníček a nikoliv jako zaměstnání. To zůstalo, i když jsem si vyzkoušel postup, i když jsem studentská léta vyměnil za dobrou práci a i když jsem změnil okres svého působení. A i když se ty paušály za těch více než deset let o něco málo zvýšily. Za žáčky dnes dostávám celých 130 korun. Za utkání dospělých jsou pak honorovány přibližně třemi stokorunami. Hovořím o soutěžích okresních, v kraji je to o něco více a podaří-li se rozhodčímu dostat se na listinu Řídící komise pro Čechy či Moravu, opět si o něco polepší. Na druhou stranu, vyšší soutěže kladou na rozhodčího vyšší nároky v oblasti fyzičky, v oblasti teoretických znalostí, ale také vyšší nároky na čas rozhodčího, ať už se jedná o více povinností, seminářů, testů a školení, či třeba o delší dojezdové časy. Jinými slovy, pokud rozhodčí neřídí utkání první ligy dospělých (schválně si najděte odměnu za ligu dorostu), lze říci, že si v přepočtu na strávený čas a investované peníze (dres, kopačky, semináře, poplatky) vydělá stěží „na pivo“. A to za situace, kdy na hřišti tráví celý den. A protože nás zase tolik není, často jsou fotbalu obětovány oba víkendové dny.


Odměny rozhodčích byly, co vím a pamatuji, vždy na okraji zájmu. Důvod je dle mého názoru velmi prostý. Rozhodčí jako takoví mají v rámci fotbalové hierarchie nulové slovo. Funkcionáře na všech úrovních volí kluby, a proto je spíše snaha uspokojit přání klubů. A kluby logicky a pochopitelně chtějí snižovat své náklady, tedy i náklady na rozhodčí. Výsledek je jasný a zřejmý - snaha maximálně zbrzdit či zastavit nárůst paušálních odměn, snaha omezit výdaje na dopravu rozhodčích. Zde se projevuje tvořivost oddílů naplno - musíme jezdit jedním autem a nahánět se po kraji či okrese, musíme jezdit téměř polními cestami, protože je to o pár kilometrů kratší než po lepších cestách, často je snaha nahnat nás do prostředků hromadné dopravy.


A skoro vždy se vymyslí něco, co rozhodčím otráví život. Třeba to, aby rozhodčí (za své) hlásili výsledky na fotbalový svaz. A v podstatě vše, co se vymyslí, projde, neboť kluby mají své páky, zatímco rozhodčí oficiálně nemohou nic. Oficiálně. Kluby se na jednu stranu radují, že zvládly omezit výdaje na rozhodčí (jiné výdaje omezit tímto způsobem nemohou, protože například dodavatelé energií, dresů a dalších propriet nejsou v nerovném postavení jako rozhodčí). Co mohou rozhodčí? Protestovat? Kdo je bude poslouchat? Když se ti to nelíbí, nepískej. Oslovit svého zástupce? Jakého? Komise rozhodčích rozhodčí řídí, není ustanovena k hájení jejich zájmů. Tím pochopitelně netvrdím, že členové komisí rozhodčích za rozhodčí nebojují, naopak, ale je to stále neoficiálně a stále je komise rozhodčích zodpovědná výkonnému výboru a ten se zase zodpovídá klubům. Začarovaný kruh. Jediný prostředek odporu, který rozhodčí mají, je prostě a jednoduše se dohodnout a nepřijít na utkání. Ale to by většina z nás neudělala. Ten svůj fotbal máme rádi a chceme pískat, ne někde potajmu dělat rebelii. Takže skousneme zuby a jdeme… i za cenu, že se nám nadává, že si vyslechneme, jak za ty těžké love máme více běhat, jak jsme drazí i zadarmo. Občas to je sice méně pěkné, to když slýcháme, že nás zlikvidují i s celou rodinou, jak dostaneme „na budku“, jak taky nemusíme odjet svým autem, ale havraním vozem, ale přesto jedeme dál. To vše z lásky k tomu prokletému fotbalu. Pískáme za peníze, ale těžko pro peníze. Když půjdu na stejnou dobu pracovat kamkoliv jinam, vydělám si asi víc. Všímá si někdo například toho, jak málo rozhodčích je, zejména v nižších soutěžích? A divíte se? Stát se rozhodčím znamená vše si koupit, investovat nemalé peníze a poté doufat, že těmi stokorunami se to aspoň vrátí… zejména u mladších často vítězí názor, že raději v marketu skládat bedny než si za pár korun nechat sprostě nadávat. Zůstává jen pár největších nadšenců. A to asi stačit nebude. Jistě, člověk musí začít „dole“ a postupně se probíjet výše, ale ona ta perspektiva do budoucnosti v tomto ohledu není moc růžová.


Spousta funkcionářů si stěžuje na korupci, na to, že někteří rozhodčí jsou ochotni výrazně ovlivnit utkání. K tomu dodám několik postřehů. Tím prvním je fakt, že některé kluby, hráči a funkcionáři neunesou prohru a na korupci svádí i to, že jejich vlastní fotbalový um je na úrovni velmi nízké. Druhým postřehem je absolutní nesoudnost mnohých – že několikrát za utkání soupeři „namažou“ do vyložené gólové příležitosti, že nestíhají, že přihrávají nepřesně a tak dále, to nevidí, ale rozhodčí si chybu nesmí dovolit. Rozhodčí je člověk stejně jako ostatní a chybuje. Chybovat je lidské a slušný člověk dělá vše proto, aby chyboval co nejméně. A třetí, asi nejzávažnější poznámka se týká přístupu. Kluby se snaží využít mocenskou převahu, aby na rozhodčích ušetřili. A rozhodčí (někteří) se logicky brání a snaží se nerovnost vyrovnat. Je faktem, že z hlediska řízení svazu mají rozhodčí slovo nulové, ale v samotném utkání naopak slovo absolutní. Je to smutné říci to takto, ale prostě je to tak. Některé kluby berou rozhodčí jen jako pijavice na jejich financích a diví se, že rozhodčí jsou, jací jsou. Jistě, mezi rozhodčími jistě naleznete „plánovité svině“, ale ty jsou všude. Zákeřní hráči, manipulující bafuňáři a úplatní rozhodčí. Stejná sorta špatných lidí. S těmi nelze mít soucit. Ale také není důvod kvůli těmto celou skupinu lidí označit jako ty, kteří jdou po penězích a jsou pro ně ochotni udělat cokoliv.


Rozhodčí přitom nejsou příčinou korupce, jsou to kluby, které vyvolávají poptávku po ovlivněných výsledcích. Peníze jdou z klubových pokladen. Rozhodčí má na výběr vzít či nevzít, ale ať už se rozhodne jakkoliv, vinu z klubu už nikdo nesmyje. Drtivá většina z nás jsou milovníci fotbalu. Chceme pomáhat, ne škodit, chceme řídit utkání co nejlépe. Ale chceme, abychom byli vnímáni jako rovnocenní partneři. Ne abychom jen museli tupě přijmout, co si kluby dohodnou. Chceme, aby naše odměny byly součástí rozumné diskuse a aby nebyly vždy na prvním místě zájmy klubů. Jestliže klub argumentuje tím, že pokud nás nebaví pískat za daného stavu, pak můžeme skončit, tak my můžeme argumentovat tím, že pokud klub neumí získat peníze na zaplacení rozhodčích a dalších věcí, ať tento klub skončí, nesolventní klub nepotřebujeme. Obě argumentace jsou samozřejmě nesprávné – potřebujeme se navzájem. Kluby rozhodčí a rozhodčí kluby. Hovořil jsem o korupci, kterou samozřejmě neschvaluji a odsuzuji. Ale – zkuste se vžít do situace rozhodčího. Kluby si stěžují, že nejsou solventní, ale klub má poměrně mnoho možností, co lze dělat. Oslovit sponzory, oslovit obec, pořádat akce, zvýšit členské příspěvky, prodávat párky. Není to snadné, sám to znám, ale přesto – je to mnoho možností, které lze alespoň zkusit. A jestliže klub nezvládne nic z toho, pak je otázka, zda není také vina ve vedení a členech klubu. My rozhodčí máme možnosti doslova nulové. Podmínky nám nastavuje někdo jiný, aniž bychom do toho mohli mluvit a pak – ber či neber. A možnosti dalšího získání peněz například na nové kopačky? Legální možnosti nulové. Prostě více než je ten na dnešní dobu nízký paušál nedostaneme a z něj často ještě dotujeme dopravu. My nemáme sponzory, nám obec nic nedá… A jestliže někdo volá po tom, aby špatní rozhodčí byli z listin vyřazeni, pak upozorním na začarovaný kruh. Lidí ochotných pískat za těchto podmínek není tolik, takže de facto není konkurence. Lidé, kteří obsazují, ví, jaký nastává problém, když se pro nemoc náhle omluví pět lidí. Je problém obsadit utkání. A jak chcete nalákat rozhodčí, když je jim jako první řečeno, že si musí vše koupit ze svého a pak že budou pískat za pár korun? Točíme se v kruhu a je jediná cesta, jak z toho ven. Prodiskutovat a provést rozumné zvýšení odměn rozhodčích. Dopady tohoto kroku budou následující:


1. Rozhodčí budou ohodnoceni adekvátněji vzhledem k celkové společenské situaci. To, že odměna rozhodčího přepočtená na celkové hodiny nedosahuje ani minimální mzdy, je nedůstojné a logicky se nelze divit, že někteří rozhodčí si příjem vylepšují. Je to proti předpisům, je to nemorální, ale nemorální je také chtít, aby rozhodčí si nechal nadávat za 40 korun na hodinu. Spolu se zvýšením odměn je také nutné přistoupit k reformám výplat cestovného. Jistě, podvody je nutné dále potírat, ale snažit se za každou cenu ušetřit i za cenu, že rozhodčí se musí nahánět po okrese, protože musí nutně jet jedním autem, je nedůstojné, stejně jako nutit rozhodčí jezdit kratší trasou i za cenu toho, že jede o mnoho déle a po horších cestách. Zvýšením odměn se také sníží motivace ke korupci, protože při vyšších odměnách již nebudou peníze bokem tak atraktivní.


2. Zvýšení odměn (a také snahy o zajištění základního vybavení za nízké ceny) způsobí vyšší zájem o činnost. Vyšší počet rozhodčích umožní komisím efektivněji pracovat, rozhodčí budou motivováni. V konkurenci bude snáze možné opravdu nevýkonné rozhodčí přeřadit k mládeži či se s nimi přímo rozloučit.


3. Zvýšením odměn se také otevře prostor pro širší a hlubší hodnocení kvality rozhodčích. Kvalitu můžete požadovat, ale musíte také za ni zaplatit. Jestliže dnes klub argumentuje, že za své peníze chce kvalitu, pak musí být upozorněn na to, jakou kvalitu může očekávat za to, co platí.


Je jasné, že sazebník odměn musí respektovat možnosti klubů, protože v opačném případě hrozí jejich likvidace, což není v zájmu nikoho, ani rozhodčích. Na druhou stranu je jasné, že i rozhodčí mají své náklady a že není udržitelné, aby odměny dále byly podhodnoceny oproti růstu cen. Jsem přesvědčen, že by se měly zvýšit nejen ony odměny, ale také by rozhodčí měli dostat své místo při řízení a rozhodování.